Nejedno dítě položí podobnou otázku své mamince, aby se dozvědělo kdy zase stráví fajn chvíle s ostatními kamarády. Vše začalo jednoho deštivého dne, kdy si handicapované děti řekly, že by bylo dobré se setkávat častěji. Zdravé děti když skončí vyučování a udělají si úkoly, také se chodí navštěvovat. Tak proč bychom nemohly také? No jo, ale jak?
„Musíme to říct doma...“, štěbetají hlásky.
To je dobrý nápad... rodiče s tím určitě něco udělají.
Rodiče souhlasí. „Budete se ale spolu snažit, žádné flákání...“
„Určitě, slibuju...“ zaznělo snad v každém bytě, kde začalo rodičům vrtat hlavou, jak přání svých potomků co nejlépe splnit. I když averze k úředníkovi coby biologickému druhu je zakořeněna téměř v každém smrtelníkovi, rodiče si řekli, že musí něco podniknout stůj co stůj. Úspěch byl fenomenální. Tato úžasná myšlenka nadchla snad každého. S podporou města Otrokovice společně s s oporou ze školy – přímo samotným panem ředitelem už nic nebránilo tomu, aby se mladí členové nově zřízeného klubu začali scházet. Prvotní okoukávání bylo staženo z programu, protože všechny děti se znají ze školy nebo ze společných výletů a táborů.
„Měli bychom se nějak jmenovat.“, říká Týnka.
„To je pravda, ale jak?“
„Třeba včeličky nebo tak nějak“, napadne někoho. Týnčin bratr Marek drží “domácí partu“ a prosazuje společný názor.
„A co Slůňata? S obrázkem slona ve znaku.“ prohlásí vehementně jedna z maminek.
Týnka se nabízí, že zkusí slona namalovat. To bude skvělé! Budeme mít vlastní název a logo.
Na další schůzku všichni sedí nad obrázkem slůněte. Týnka je smutná, že se jí slon nepovedl, ale to nevadí.. Verča jej zkusí trochu opravit. Teď už je všem jasné, že slůně bude mít na nohou kolečka a definitivní název se změní na „STŮŇATA“. Kačka Skýbová se usmívá a název se jí líbí stejně jako ostatním. Zahrát si na kytaru je dobrá zábava.
Marek Šumbera, kterému každý neřekne jinak než Marda je šťastný, že nápis malovala jeho velká sestra. Sama se nabídla že pomůže. Pro všechny děti je kamarádkou, protože jim taky pomáhá.
Pro všechny je kamarádem pejsek Oli. Je to fenka, vycvičena jako asistenční. Canisterapie jí nečiní žádné problémy, naopak i pro ni je příjemné takto působit na děti. Vždyť i Gabka Gougelová ocení Olinčin klid při této zajímavé terapii. Oli je ale šibalka. Neustále pomáhá, dokonce i když ji nikdo nevolá. Jakmile někomu něco spadne, zvedne to a přinese. Nezapomeňte ji vždy pochválit.
Na jedné ze schůzek se na stole objevila hrouda hlíny.
„Co s ní budeme dělat?“ ptají se děti.
„Budeme dělat ozdoby“, odpovídají maminky. „Pak ty ozdoby odvezeme a ve vypalovací peci nám je vypálí. Každý tak bude mít nějakou ozdobu, kterou sám vyrobil. Můžeme je použít jako dárky nebo si s nimi vyzdobit náš klub.“
Od hlíny je snad každý u stolu, ale umouněné tváže se zaujetím sledují hnědou masu, která se jim pod rukama mění v pěkné tvary.
Každá další schůzka je něčím zajímavá. Třeba tím, že přijde někdo nový. I zde v novém klubu mohou děti poznávat nové kamarády. Než skončí léto, musíme toho ještě mnoho stihnout. Společné výlety, hry a soutěže budou jistě skvělé. Mamky to už vymyslí.
